Je těžké dát dohromady všechny zprávy, které na nás doléhají z rozmanitých kanálů, a najít mezi nimi jednu spojovací myšlenku. Pokud ji budeme hledat ve světské oblasti, pokud se zaměříme jenom na vnější popisy a krátkozraké lidské uvažování, kterému jde jenom o momentální zisk nebo výhodu, nedokážeme vidět za věci, a tak nemůžeme tuto spojovací nit najít. Stáváme se závislými na tom, co se nám a jak se nám nějaký děj předloží. Proto se někdy redaktoři a další, kteří se podílejí na zprostředkování informací lidem, nazývají i sedmou velmocí. Mají velikou moc, kterou je možné využít pro dobro, ale i opačně.

 Je potřeba jít do hloubky, je potřeba nacházet to, co všechno spojuje, jednotící princip.

Ve fyzice, když se hledá teorie všeho, tedy nějaký zákon, který by spojoval všechny existující fyzikální síly, tak se musí jít do nesmírně malých vzdáleností a mnohých rozměrů, a i tak se to ještě nepodařilo a existují i pochybnosti, zdali se to někdy plně podaří.

Když chceme pochopit (aspoň přibližně) smysl toho, co se kolem nás děje, musíme vycházet z daleké minulosti a hledět do věčnosti. Jinak to není možné. Daleká minulost se projevuje v tradici a budoucnost v složitosti současného života, ve kterém se nacházejí zárodky toho, jak to bude. Jen tak můžeme něco pochopit na přirozené rovině. Ale ta přirozená rovina není zavěšena v nějakém vakuu. Ona je visí na duchovních hodnotách. Bez nich je nepochopitelná. Když si myslíme, že jsme něco pochopili, tak to je možné jenom díky duchu, kterého jsme ale často zredukovali tak, že se skoro nevidí.

Měsíc leden je plný zpráv o jedné z přirozeného hlediska těžce pochopitelné události: jak se potopila obrovská loď Costa Concordia blízko italských břehů. Jak se mohlo toto obrovské zhmotnění výdobytků moderní techniky, luxusu potopit za úplně banálních okolností na výletní plavbě u důvěrně známého pobřeží? Nepřipomíná nám to něco, není to nějaké podobenství pro současný způsob smýšlení a života. Neupozorňuje nás to na něco?

O tom uvažují nejen křesťané, ale i lidé s přirozeně zdravým pohledem na události kolem sebe. V příloze pátečních (20.1.2012) Lidových novin se píše toto: „Srovnání (s Titanikem) obsahuje v sobě prvky tragikomičnosti. A člověk nepotřebuje moc pobízet fantazii k tomu, aby ho při pohledu na obrovskou, bezmocně zatopenou chloubu evropské mořeplavby napadaly širší příměry. Že ta tragická plavba nepotopitelného Titaniku, okázale spěchajícího do New Yorku, hezky shrnula osu tehdejší naduté imperiální Evropy pár let před první světovou válkou, na počátku století, kterému se později začalo říkat americké. A že ta bezmocně převrácena loď bláznů pohodlí a zábavy, která ztroskotala vinou neschopného nebo bezohledného kapitána, asi nehezky shrnuje pár podstatných rysů z epizody, kterou žije Evropa dnes.“ Autor článku (Ondřej Formánek) poměrně dobře vystihnul poselství této události. Je však možné tuto událost domýšlet i dalších důsledků a číst v ní varování.

Když papež ale i jiní objektivní myslitelé upozorňují na to, že krize globálně ohrožující současný svět pochází od nás, z naši vůle jenom užívat, ale málo dávat, tak to sice lidé slyší, ale většinou nevyvozují z toho žádný konkrétní závěr. Bylo by načase začít a měnit vzorce svého chování. Nejdřív u sebe a pak i ve společnosti.